Single post

Děti s vysokým potenciálem

Děti s vysokým potenciálem – psychologická charakteristika
Když se podíváme na rozložení inteligence v populaci, zjistíme, že i zde platí Gaussova křivka. Nejvíc lidí má inteligenci průměrnou, na obou stranách od průměru se nachází slabší, resp. vyšší inteligence zabírající zhruba 14% populace, a zbylá 2% jsou z jedné strany zastoupeny velmi nízkou a na druhé straně velmi vysokou, superiorní inteligencí, přičemž platí, že v obou extrémech křivky můžeme mluvit nejen o kvantitativní odlišnosti, ale také o kvalitativně jiné inteligenci. Zatímco lidem s intelektuální deficiencí bylo v psychologické literatuře věnováno hodně pozornosti, lidé s inteligencí superiorní zůstávali dlouho stranou zájmu psychologů. Například i proto, že se mělo za to, že tito lidé nemohou mít žádné problémy, a nepotřebují tudíž žádnou péči, když byli tolik obdarováni.
My se dnes ale zaměříme právě na tyto jedince, konkrétně na velmi nadané děti či na děti s vysokým potenciálem, jak jsou dnes označovány hlavně ve frankofonní literatuře, a povšimneme si, s jakými problémy se mohou v životě a ve škole potýkat.
 To, co charakterizuje děti s vysokým potenciálem, je tedy kvalitativní odlišnost myšlení, prožívání a chování. A právě v této jejich specifičnosti může být zdroj nepochopení a problémů. Tyto děti jsou velmi citové a citlivé, jejich prožívání je mnohem intenzivnější než u zbytku populace. To je z neurovědního hlediska dáno zvýšenou reaktivností amygdaly, části limbického mozku, která je zodpovědná za emoce. S tím souvisí i jejich zranitelnost a neadekvátní reakce, které mohou na nic netušící okolí působit nepochopitelně až agresivně. Zvýšená vnímavost způsobuje, že dítě s vysokým potenciálem je vlastně takovou „houbou“, která neustále nasává podněty z okolí, ale i pocity druhých. To je to, co nazýváme empatií. Děti s vysokým potenciálem jsou skutečně velmi empatické, dokáží se vžít do pocitů druhých, ale na druhou stranu jim tato propustnost brání v uvolněném a obyčejném vnímání druhých a přirozenému vztahu s nimi.
Mozek těchto dětí je ve stavu zvýšené aktivace a zvýšené rychlosti zpracování podnětů a informací. Rychlost je o 0,05 m/s vyšší na jeden bod inteligenčního kvocientu. To znamená, že za stejný časový úsek je zpracováno a analyzováno mnohem víc informací a že tyto informace jsou integrovány simultánně. To jednak výrazně rozšiřuje možnosti myšlení, zároveň však je pro takové dítě velmi obtížné takové myšlení usměrňovat, řídit. Co je výsledkem? Permanentní přítomnost rychlého myšlení, odborně řečeno nízká latentní inhibice. Latentní inhibice je kognitivní proces, který umožňuje hierarchizovat a třídit myšlenky a informace, který náš mozek musí zpracovat. U dětí s vysokým potenciálem mluvíme o deficitu latentní inhibice, vše se tedy v mozku objevuje zrychleně a zároveň, jakoby se stejnou důležitostí, můžeme proto u těchto dětí mluvit o převažujícím divergentním druhu myšlení. Výhodou divergentního typu myšlení, na rozdíl od toho konvergentního, které jde uvážlivě, logicky a organizovaně vytyčenou cestou, je potenciál objevovat nové cesty a možnosti, tedy kreativita. Nevýhodou jsou těžkosti, s jakými tyto děti strukturují svoje myšlení a v obrovském množství jakoby rovnocenných informací určují a vybírají ty v dané situaci důležité a relevantní. Je pochopitelné, že tento způsob fungování mozku může vést k psychickému přetížení. Z daného popisu je zřejmé, že zde může tkvět příčina případných problémů se školním prospěchem, upřednostňuje-li výuka více metody práce preferující konvergentní způsob myšlení a je-li více zaměřena na osvojování znalostí než na objevování a tvoření. I když by se mohlo zdát, že vysoká inteligence je zárukou dobrých výsledků ve škole, často tomu u těchto dětí bývá právě naopak.
Tyto děti se mohou dále jevit jako příliš aktivní, živé, neklidné a rychlé, nebo naopak velmi klidné a soustředěné, jsou-li zaujati tématem, anebo dokonce inhibované, zapojí-li se obranný mechanizmus. Vzhledem ke své citovosti a empatii mohou působit altruisticky a idealisticky či jasnozřivě a připomínat takové „malé andílky“. Také se mohou často dostat do stavů úzkosti, frustrace nebo deprese. Ty vyplývají mimo jiné i z jejich častého perfekcionizmu, tendence k dokonalosti a přesnosti, úzkostlivost navíc ještě z pocitu méněcennosti a často i z nízkého sebevědomí způsobeného pocitem odlišnosti.
Je nutná podpora ze strany rodičů, učitelů, psychologů, celé společnosti. Být dítětem s vysokým potenciálem neznamená, jak jsme si mohli všimnout, nějaký výjimečný dar nebo něco, co by ostatní měli závidět. Chci zdůraznit, že se jedná především o odlišnost intelektu a citového prožívání, což může být pro takové dítě přínosem, jen pokud to bude rozpoznáno, uznáno a pochopeno. Pak bude možné, aby tito jedinci svobodně rozvíjeli svoji osobnost a naplno projevili svoji kreativitu. V opačném případě budou žít s hlubokým pocitem rozdílnosti, nenaplněnosti a nepochopení v tom lepším případě a s neadekvátní léčbou zakládající se v chybné psychologické diagnostice v tom horším. Jedině v respektování jejich odlišností je tedy cesta k tomu, jak předejít nejen tomu, že svůj život neprožijí šťastně, ale hlavně, jak předejít vzniku mnohem vážnějších psychologických problémů a poruch, jako je například nízké sebevědomí a sebedůvěra, některé poruchy učení, poruchy spánku, inhibice chování, myšlení, prožívání, či dokonce deprese a školní nebo sociální fobie.
Článek vyšel původně v časopise Rodina a škola
theme by teslathemes