Single post

Jsme posedlí diagnózami

V DSM I (první verzi Diagnostického a statistického manuálu duševních poruch) z roku 1950 bylo uvedeno 106 diagnóz. V jednotlivých verzích vždy počet diagnóz narůstal, až se stalo to, že poslední, pátá verze z roku 2013 jich obsahuje již 539. Samozřejmě, že jsou mnohé diagnózy správně určené a lidé tou nebo onou duševní poruchou opravdu trpí. Bohužel ale dochází zároveň k tomu, že se diagnózy nadužívají a dávají mylně. Nezřídka se stává i to, že zcela zdravé, jen atypické dítě, tím, že se odlišuje, dostane diagnózu. Někdy i každý rok jinou! Jak moc se musíme bát individuality člověka, když na mnohé zcela zdravé projevy chování takové individuality vystavujeme „papír“!

Zřejmě nejzjevnější je to ve školním prostředí. Některé školy v zahraničí se přizpůsobují novým vědeckým poznatkům o učení, pozornosti, psychice a potřebách dnešních dětí, jen ty české až na výjimky konzervují staré přístupy a metody. Pokud je žák přirozeně svůj, nezapadá, a tudíž je „problém“. Je nutné na to, že je svůj, vystavit „papír“, samozřejmě s razítkem. Aby měl omluvenku, že se vymyká, že není „normální“. Pokud je možné, aby některé školy dělaly delší pauzy mezi hodinami venku a v pohybu, protože je to dobré pro zdravý vývoj mozku dětí (hlavně na 1. stupni ZŠ), proč to nemůže být zkrátka standard? Naopak, škola vstříc nevychází, živé dítě pošle do poradny s tím, že to „nutně bude ADHD“. Ale stanovit mylnou diagnózu je velmi nebezpečné. To není možné dělat jen „pro klid“ ve třídě. A mylně předepisovat medikaci je přímo nepřípustné.

Obecně lze mluvit o diagnóze ve chvíli, kdy jde o vážné postižení a je vážně narušena životní spokojenost jedince – a také poté, co se vyčerpaly možnosti změny v kontextu, ve kterém žije (změna některých životních návyků, změna hodnot, zpomalení tempa rodiny, odložený nástup do školy, změna školy nebo výukových metod, změna přístupu aj.). Projevy chování dynamičtějších dětí je mylně zaměňováno za poruchu pozornosti s hyperaktivitou. Stejně tak školní nezralost může být takto mylně zaměňována. Kromě ADHD se rovněž hojně nadužívá diagnóza porucha autistického spektra (PAS) a Aspergerův syndrom (AS), a to speciálně u dětí tzv. nadaných.

Nadané děti jsou zcela normální, jen nejsou typické. A právě z neznalosti jejich atypického myšlení, vnímání, cítění a jednání vzniká automaticky dojem, že to „není normální“. Jejich normální projevy a bytí jsou proto až příliš často spojovány s diagnózami. A to prostě není fér.

Nadané děti se vyznačují tzv. overexcitabilitami – jak bylo prokázáno – tj. větší dynamikou psychických procesů, zkrátka mají intenzivnější emoce, nebo smyslové vnímání, intenzivnější myšlení nebo jakoby mnoho energie a potřebu pohybu – anebo všechno dohromady. Jsou intenzivnější, živější, anebo vnímavější, citlivější, inteligentnější. Je „jich víc“. A proto dochází k mylné záměně hyperaktivity a psychomotorické overexcitability.

Nadané děti mají také specifický způsob, jak zaměřují svoji pozornost – když jsou zaujaty činností, která jim dává smysl, povětšinou kreativní, soustředí se celé hodiny, když jim dáte rutinní a mechanickou úlohu, ne a ne se soustředit. A protože je ve škole těch rutinních úloh bez větší invence stále hodně, může se dojít mylně k závěru, že dítě má poruchu pozornosti. Ano, má problém se soustředit na rutinní úlohy, ale ADHD to rozhodně být nemusí. Spíš než léky by bylo vhodné přizpůsobit podmínky vzdělávání aktuálním možnostem dítěte a vyjít vstříc jeho individuálním vzdělávacím a osobnostním potřebám.

Dalším rozšířeným a nešťastným jevem je přisuzovat snad každému nadanému dítěti Aspergerův syndrom (AS), a to zvlášť chlapcům ve věku mezi 4. a 10. rokem. Jsou dokonce lidé, kteří si myslí, že všichni nadaní mají AS. Vyberou si dva tři rysy jejich chování a to jim pro „stanovení“ diagnózy stačí.

Proč by se v určitých aspektech nadané dítě nemohlo chovat stejně jako dítě s AS? Obě jsou to děti. Lidé se už tak nějak chovají podobně, jsou to lidé. Lidé s AS mají ztíženou schopnost určovat to, čemu se říká „Theory of mind“ neboli teorie mysli – tedy zachytit záměry, emoce, touhy druhé osoby, nejsou pak schopni navázat na to, co řekl ten druhý – ve vzájemné reciprocitě a interakci. Nadaní naopak vnímají záměry a emoční rozpoložení do nejmenších detailů, často i mnohem zřetelněji než sami ti, kteří je vyjadřují. Lidé s AS nedokáží vnímat přenesený význam idiomů a metafor, abstraktní ideje, nemají rádi změny v zaběhnutém pořádku a mají spíše omezený okruh zájmů, mnohdy velmi atypických. Nadaní oproti tomu se chtějí stále rozvíjet, posouvat, jsou inovativní, milují abstraktní myšlení, rutinu přímo nesnáší. A to jsou zcela zásadní rysy, které odliší obě skupiny atypických jedinců. A to i v případě, že jak někteří nadaní, tak lidé s AS se nechtějí nebo neumějí „družit“ s druhými. U nadaných to často nebývá to, co chtějí, ale to, k čemu se na základě zkušeností rozhodli: natolik naráželi na neporozumění od druhých, až si řekli, že bude lepší být raději sám. Přesto, když potkají lidi k sobě, dokáží být neuvěřitelně sociální.

Je proto důležité, aby odborníci i rodiče, kteří jsou v kontaktu s dnešními dětmi, nedělali rychlé závěry a soudy. Čtyřletý kluk, který se ve školce nechce držet za ruce s druhými dětmi, protože ho zajímá vznik vesmíru a chce si o tom číst, ještě opravdu nemusí mít AS. Dítě, které je živé, miluje aktivní objevování a tvoření, a je proto neposedné při učení se zpaměti, ještě opravdu nemusí mít ADHD. Dítě, které se nechová podle sociálních konvencí, protože mu připadají jako přetvářka (ale samozřejmě se nechová sobecky na úkor druhých, to je potřeba korigovat vždy), ještě nutně nemusí „být sociálně a emočně nezralé“, jak se často uvádí. Nejspíš to bude nadané dítě „kreativní rebel“. A není „pozadu“ – to jen to neustálé porovnávání s normou definovanou neuro-typickými jedinci! – ono je sociálně někde úplně jinde, chová se podle jiných sociálních vzorců, často mnohem empatičtějších a pravdivějších. Když je v laskavém a respektujícím prostředí, dokáže totiž svojí empatií a prosociálním chováním leckoho překvapit!

Zkusme předtím, než dáme diagnózu, hledat možnosti změny v prostředí, kde dítě žije a projevuje se. Zkusme víc přijímat odlišnost. Vycházet vstříc individuálním potřebám, respektovat se, nesrovnávat se. Ubude nešťastných rodin, kde jsou nuceni žít s mylným pocitem, že mají jiné dítě, než jaké ve skutečnosti mají.

 

theme by teslathemes