Single post

Monique de Kermadec: Nadaní dospělí aneb jak správně žít s nadáním

Dnes budu mluvit o velmi nadaných lidech, konkrétně o velmi nadaných dospělých, o tématu, které mi je velmi blízké a které mi leží na srdci. Můj příspěvek na dnešní konferenci má za cíl podat vám zprávu o naději pro ně, která je pro mě velmi důležitá. Že je totiž možné být velmi nadaným dospělým a zároveň vést spokojený život.
Nejprve si společně stručně připomeneme, kdo jsou to vlastně nadaní dospělí. Pokusím se vám pomoct pochopit jejich komplikovanou osobnost a zároveň vám vysvětlím, proč někteří v životě uspějí a jiní ne.
Jak poznáme nadaného dospělého člověka, podle čeho ho poznáme? Vím, že nemáte rádi slovo rozdílný, a přesto první slovo, které zaznamenám z úst velmi nadaných dospělých, když ke mně přijdou do ordinace, je slovo rozdílný či jiný nebo věta Vždy jsem se cítil tak jiný. Slovo jiný se v našem hovoru stále vrací. Použijí ho velmi často i lidé, kteří jsou s velmi nadanými dospělými v kontaktu.
Jak jistě víte, odlišnost může být výhoda, ale také to může být handicap. To, jak si poradíme se svou odlišností, bude mít vliv na náš život a na naše rozhodnutí.
Jaká je vlastně tato odlišnost? Rozhodně to není něco neurčitého. Není to neschopnost se přizpůsobit, a není to ani, jak už zde dnes zaznělo, psychická patologie.
Podle mě se tato odlišnost vyznačuje určitými konkrétními rysy. Především je tato odlišnost specifickým pohledem na svět, přístupem ke světu a způsobem života i porozuměním lidem a věcem.
Jak svět vnímá nadané dospělé? Pro ostatní je velmi nadaný dospělý především, kromě toho, že jim připadá jiný, odlišný, také nepochopitelný. Je to také někdo, s kým se jim hůř vychází, koho není možné pochopit, kdo je komplikovaný a s kým se obtížně komunikuje. Působí jako permanentně nespokojený člověk. Co mě zarazí, když mluvím s velmi nadanými dospělými, je to, že vám řeknou, že ostatní je vnímají jako velmi kritické a nikdy nespokojené jedince, ale že oni se cítí být v jádru optimističtí – protože když kritizují, je to proto, že si přejí, aby se to zlepšilo, aby věci byly lepší. Svět je také vnímá jako lidi protestující a stále v opozici. Jistě, je to tak proto, že přicházejí s novými nápady a odlišnými názory, které ohrožují myšlenky ostatních. A tím ostatní znepokojují, obtěžují.
Nadaní dospělí o sobě také velmi pochybují a nikdy nemají pocit, že by byli lepší než druzí nebo jim nadřazení.
Teď by bylo zajímavé si povšimnout toho, jak velmi nadaný dospělý vnímá svět. Podle něj je svět zvláštní planetou, na které se cítí jako mimozemšťan, kde se nedokáže cítit jako doma, kde nedokáže najít svoje místo. Tento svět mu často připadá frivolní, povrchní, a také nebezpečný a plný nenávisti. Sociální vztahy vnímá jako komplikované. Mohli bychom si myslet, že vzhledem k jeho vysoké inteligenci si ve vztazích povede dobře, ale opak je pravdou. Dalším rysem, který shledáváme při konzultacích, je to, že velmi nadaný dospělý je z tohoto světa zklamaný a naštvaný. Naštvanost, která se nashromáždila během let, pramení z pocitu nepochopení tímto světem.
Abychom mohli s velmi nadaným dospělým lépe vycházet, přijde mi důležité vyvrátit některé přetrvávající mýty. Prvním mýtem je to, že velmi nadaný člověk je vševědoucí, tak jak to bylo už ve škole, kdy na každou otázku znal odpověď. Dalším mýtem je, že s věkem se nadanému podaří překonat problémy spojené s jeho nadáním, že se věci urovnají. Ani toto není pravda. Velmi nadaný dospělý může mít stejné těžkosti ve dvaceti, třiceti nebo padesáti letech. Také si myslíme, že velmi nadaný člověk chápe, co to je být velmi nadaným člověkem a co to obnáší. Ale kupodivu ani toto vždycky neplatí.
Jedním z dalších mýtů, jak už jsem se zmínila, je přesvědčení, že nadaní mají pozitivní představu o sobě sama. Pravda je spíš taková, že velmi nadaný má pocit, že jednou se vše projeví a ostatní poznají, že zdaleka není tak talentovaný a schopný, za jakého ho mají, a že se ukáže jako lhář a podvodník, který vše jen předstíral. Dalším stereotypem je, že velmi nadaný člověk překypuje nápady a myšlenkami. Ano, to je pravda, nadaní jsou skutečně schopní přicházet s mnoha myšlenkami a nápady, ale v některých situacích, když jsou například deprimovaní či úzkostní, nejsou schopni vymyslet vůbec nic, jsou jakoby bez nápadu. Dalším mýtem je, že snadno sebe sama motivují k výkonu. Ale zde platí to samé, co platí pro děti. Pokud se pro něco nadchnou, pak dokáží být extrémně motivovaní a výkonní, jsou ochotni zapomenout na čas a své fyziologické potřeby. V opačném případě, když je něco nezajímá, nejsou na tom s motivací o moc lépe než děti a mohou být úplně demotivovaní. Také je rozšířen názor, že nadaní dospělí jsou často svým okolím obdivováni. Ani toto však není pravda, být velmi nadaným neznamená získat si obdiv ostatním, spíš naopak. Nadaní se musí často konfrontovat s pocity nepochopení, závisti, nepřejícnosti a agresivitou ostatních. Také se domníváme, že nadaní se rychle a snadno spřátelí. Jak ale sami víte, získat přátele není jednoduché a nadaní lidé mohou mít s navazováním přátelských vztahů vážné problémy. A co je největší chybou, je myslet si, že být velmi nadaným automaticky znamená uspět v zaměstnání. Z praxe ale víme, že člověk může být velmi nadaný, mít diplomy z dobrých škol, a přesto neudělat zářivou kariéru.
Teď se mě asi zeptáte, tak co to tedy znamená být velmi nadaným dospělým? Kdybych na tuto otázku měla odpovědět nejjednodušeji, jak to jen jde, řekla bych, že je to muž či žena, kteří mají jednu nebo více vloh, kterými se výrazně odlišují od ostatních lidí ze stejné věkové kategorie.
Otázka, která nás často napadá, zní, jestli se nadání může objevit až s věkem. Jinak řečeno, jestli je možné být normálním dítětem a velmi nadaným dospělým se stát až později. Ne, toto není možné. Může se stát, že nadání zůstane v člověku latentní až do pozdější doby a projeví se až v dospělosti, ale samozřejmě velmi nadaný dospělý byl kdysi velmi nadaným dítětem. Víme také, že toto nadání se může rozvíjet už od dětství, anebo v některých případech zůstat neprojevené. Pro mě nadání není stav, ale proces. Nadání se projevuje v každodenním životě, vyvíjí se v průběhu života a nechává na každém, zda uspěje ve svém životě. Pro mě také testy IQ jsou jen jedním z ukazatelů nadání. Jak je to možné? Protože testy IQ nezohledňují psychiku velmi nadaného člověka, nezohledňují jeho vztah ke světu, neberou v úvahu to, co přispívalo k rozvoji jeho nadání, nebo co ho naopak ve vývoji brzdilo. Testy IQ měří kognitivní inteligenci, ale ta je jen jedním z mnoha aspektů, které vedou k seberealizaci člověka. V devadesátých letech se rozvinula pětibodová teorie nadání.
Podle ní můžeme mluvit o nadání pouze, pokud je splněn všech pět následujících kritérií: excelentnost, vzácnost, produktivita, prokazatelnost a hodnota. Dle této teorie je nadáním jen to, co se projeví, realizuje, aktualizuje, tedy konkrétní úspěšnost.
My ale víme, že nadání může často zůstat latentní, a proto je potřeba, aby lidé s nadáním byli schopni toto své nadání rozpoznat a plně ho rozvinout a aby v tom byli respektováni a podpořeni.
Pokud bych měla vytvořit schematický portrét nadaného jedince, vytvořila bych ho na základě čtyř typů inteligence: kognitivní, emoční, vztahové a kreativní. Co se týká té inteligence kognitivní, to je jasné, jedná se o lidi, kterým to dobře myslí, výborně analyzují a argumentují, kteří mají chuť se stále učit a efektivně vytvářet spojitost mezi všemi svými znalostmi. Pokud jde o tu emoční, v souvislosti s ní hovoříme o vysoké citlivosti, hypersenzibilitě, která souvisí s výraznou pozorovací schopností, kterou se nadaní jedinci vyznačují. Také souvisí s nadšením, vášnivostí a smyslem pro změnu. Vztahová inteligence je patrně ta, která způsobuje nadaným největší potíže, neboť jejich zvýšená schopnost empatie, ale i prověřování je může přivést k problémům, které způsobí, že budou samotářští. Jejich kreativní inteligence je podle mě spojena s jejich schopností vymýšlet, s jejich invencí a inovativností, s jejich zvědavostí a originalitou v řešení problémů.
Tyto rysy mají důsledky, a to jak vnitřní, tak vnější. Uvedu čtyři z nich, které jsou hlavním zdrojem neshod a problémů: excitovanost, citlivost, prozíravost a perfekcionismus. Každý rys může také ovlivnit život nadaného buď pozitivně, anebo negativně.
Jak si nadaný dospělý vytváří svůj vztah ke světu, jak se mu přizpůsobuje a podle čeho se rozhoduje? První z možností je přizpůsobení se světu, být jako ostatní. Další skupina nadaných jde cestou vyhýbání se světu, postupně se světu vzdaluje a uzavírá ve světě vlastním. Další skupina pochopila, že aby vše fungovalo, je potřeba najít kompromis: trochu se přizpůsobit a trochu si ponechat vlastní svět. A poslední možností je zapsat se do klubu velmi nadaných dospělých. Já osobně chci dodat ještě pátou možnost: napsat knihu o nadaných, protože při jejím psaní se setkáte se spoustou lidí, kteří vás vytrhnou z vaší samoty.
Jak tedy může nadaný člověk ukončit svoje utrpení a svoji samotu? Často si myslí, že se vše vyřeší tím, že se přizpůsobí, najde konsenzus se světem. Ale to je chyba. Čím více se snaží být jako druzí, tím hůř se cítí. Jak jistě víte, ve snaze cítit se bezpečně, jsme si vytvářeli už od dětství to, čemu říkáme obranné mechanizmy, které nás mají ochránit od psychického strádání.
Nadaný člověk si vytvořil čtyři hlavní obranné mechanizmy, které jsou však důvodem, že se cítí nešťastný. První je ignorování nadání, strčit hlavu do písku a dělat, jako by zde žádné nadání nebylo, anebo nebylo tak veliké, za jaké by se dalo považovat, to však pro něho není řešením. Další je rezignace a žít život někoho jiného. Až do chvíle, kdy je jim čtyřicet, padesát a kdy přijdou a říkají mi, že možná v očích druhých uspěli, udělali kariéru, ale oni sami se necítí dobře a mají pocit, že žili život někoho cizího. Také může dojít k tomu, že jedinec stojí na místě, odmítne jít kupředu a brát na sebe rizika, která život přináší. A posledním obranným mechanizmem, který je nejnebezpečnější, je závislost na pohledu druhých.
Ale já bych chtěla zdůraznit, a to je také důvod, proč jsem se rozhodla napsat knížku o nadání, že naše slabosti se mohou stát našimi trumfy, našimi silnými stránkami, o tom jsem osobně přesvědčená.
A teď vám k tomu řeknu víc. Aby se nadaný mohl dál rozvíjet, jít dopředu a pracovat na sobě, musí si nejprve nechat uznat svoje nadání, oficiálně i ve svém okolí. Protože pro rozvoj osobnosti a seberealizaci je potřeba nadání projevit, nechat ho vyjádřit. Nemůžeme mít pocit seberealizace, pokud jsme uzavřeni sami v sobě, jako bychom byli někde na pustém ostrově. Projevit nadání znamená vstoupit do kontaktu se světem. Pokud tak učiní, bude se setkávat s různými faktory ovlivňujícími jeho osobnost. A jestliže chce rozvíjet svůj potenciál, musí detailně analyzovat vliv každého takového faktoru, který se promítl při konstituování jeho osobnosti, i toho, jakou důležitost jim v průběhu života přikládal.
Jedná se o následující faktory: rysy jeho osobnosti, jeho charakter; dále pak rodina (rozdílně se projeví v konstituování osobnosti rodina, která k ojedinělému nadání přistupuje s obdivem a podporuje jeho rozvoj, a jinak, žije-li v rodině, která spíše vlohy zesměšňuje); dalším faktorem je vzdělávací systém (opět je rozdíl, pokud jde o možnosti rozvoje talentu, zda navštěvujete malou venkovskou školu, nebo velkou školu ve velkoměstě); a v neposlední řadě je faktorem prostředí (jsou kultury, které umějí ocenit jedinečnost nebo výjimečnost, jiné kultury naopak mají tendenci všechny nivelizovat, aby nikdo nevybočoval z řady). A je tu samozřejmě ještě další faktor, a tím jsou životní cykly. Tento samotný faktor by stačil na celou knihu, tak jen stručně: to znamená, že nadaný neprožívá svoje nadání stejným způsobem v patnácti, třicet, padesáti nebo osmdesáti letech. V různém věku přisuzujeme tomuto talentu různou důležitost v našem životě. V každé životní etapě ale se přihodí události buď pozitivní, nebo negativní – a my máme často pocit, že uspět znamená zažívat jen ty události kladné. To nemusí být pravda – někdy jsou to právě negativní události našeho života, jako například ztráta zaměstnání, partnera, které nás nastartují, nasměrují pro změnu. Zkrátka ztráta, ať už jakákoli, byla pro hodně lidí motorem pro změnu a další rozvoj.
Závěrem bych chtěla říct, že nadaný člověk, aby se mohl rozvíjet a realizovat, potřebuje nejprve rozpoznat a pochopit svoji odlišnost, musí si dát do souvislosti svoje nadání a svoje utrpení. Co může dělat dál? Může jít cestou sám nebo požádat o pomoc odborníka. Tím, že znám nadané lidi a vím, jak se většinou snaží si na vše přijít sami a vše sami vyřešit, detailněji jsem pro ně popsala způsoby, jakými si mohou v životě pomoct sami. Kniha může posloužit jako vodítko pro hlubší pochopení psychických charakteristik, ale jsou pak i problémy, jako například existence tzv. false-self, jehož odstranění už vyžaduje spolupráci s odborníkem.
False-self je způsob, jakým už od raného dětství nadaní reagují na požadavky svého okolí, které jsou s přibývajícím věkem stále větší zátěží, je to způsob, jak vyhovět okolí a zapomenout na to, kým doopravdy jsou a co je pro ně důležité. Takže odborník může pomoct nadanému, aby si jednak uvědomil to, že si false-self vytvořil,  jednak aby si všiml, za jakým účelem si ho vytvořil, co jím chtěl skrývat, jaké to mělo smysl. Protože pokud si false-self vytvoříme, vždy to má nějaký důvod, před něčím se chceme chránit. Odborník mu pomůže odhalit, co se snažil skrývat v minulosti, i to, co se snaží skrýt ještě dnes. A také mu pomůže pochopit, jaké jsou důsledky vytvoření false-self, do jaké míry je v něm uvězněn, co by měl udělat a proč je to v jeho zájmu. Srovnáním pravého a falešného já je pak možné zjistit, kdy a proč se vývoj zastavil, kdy se stal sterilním. A to by mělo nadanému umožnit dostat se ze slepé uličky a začít znovu. Jedním z největších přání nadaných, které v ordinaci pronášejí, je, že by si přáli být milováni proto, jací skutečně jsou. Ale to souvisí s false-self, protože často se nadaní bojí, že kdyby ostatní poznali, jací ve skutečnosti jsou, přestali by je mít rádi, mají strach, že by je ztratili. Když si ale vytvoří false-self ve víře, že takto budou milováni, vede to k úzkosti, strachu a depresi.
Chce-li nadaný dospělý uspět, je potřeba se konfrontovat s tímto false-self, poznat sebe, jaký opravdu je, odstranit pocit viny, překročit závislost na mínění druhých o sobě sama, uvědomit si svůj strach riskovat a zbavit se strachu z neúspěchu a zlepšit svoje sebevědomí.
Jednoduše řečeno, k úspěchu je potřeba vícero druhů inteligence najednou: inteligenci kognitivní, emoční a vztahovou. Pokud totiž máme vysoký jeden z druhů inteligence a jiné zanedbáváme, i když jsme velmi nadaní, úspěch se nemusí dostavit.
Emoční inteligence nám umožňuje dělat šťastná rozhodnutí a spojit se s pozitivními lidmi a učí nás vychutnat si pocit štěstí. Štěstí totiž nadaným připadá nedosažitelné, protože jsou kritičtí, protože mají touhu po absolutnu, ale i proto, že mají způsob myšlení, který je jiný než u ostatních.
Podle mě ale – více než kdo jiný – nadaný dospělý má všechno pro to, aby štěstí zažíval, a všechny předpoklady pro to, aby se rozvíjel a aby uspěl: energii, citlivost, kreativitu a smysl pro hodnoty. Pokud tedy chtějí tyto předpoklady využít a skutečně uspět, měli by si odpovědět na tři základní otázky. Co má pro mě smysl? Co mi dělá radost? A jaké mám schopnosti? Když spojíte radost, schopnosti a pocit smysluplnosti z toho, co děláte, není nejmenších pochyb, že neuspějete, že váš život nebude úspěšný!
theme by teslathemes