Single post

Rozvoj vědomí

Už i v české společnosti se více začíná mluvit o vědomí. Dokonce nás na konci dubna čeká na toto téma takový počin, který mě příjemně překvapil – a sice Česká transpersonální konference.
Osobně zastávám názor, že je právě úkolem psychologie (a spřízněných neurověd) přicházet s poznatky a praktickými tipy a doporučeními pro osobní rozvoj vycházejícími ze seriózních a vědeckých zdrojů. Zatím to v nějaké zvýšené míře bohužel nedělá, když se třeba podíváte na to, jak malým procentem je v kvalitní psychologické literatuře toto téma zastoupeno. (I když uznávám, že vše je relativní a někomu to může připadat dostačující).
Česká společnost tím riskuje určitý odliv lidí, kteří se o téma vědomí zajímají, z oblasti psychologie a posílá je nezřídka kdy i do náruče různým šarlatánům a „duchovním“ učitelům – kteří můžou, ale samozřejmě vůbec nemusí – využívat právě zvýšenou poptávku po takových věcech. Vše ale záleží na skutečné motivaci, s jakou tito lidé svoji živnost provozují.
Mně osobně zde dříve chyběla kvalitní psychologická literatura, která by se zabývala osobním růstem a byla jazykově přístupná široké veřejnosti. To byla ale donedávna asi situace i jiných oborů, ve kterých vznikaly vědecké publikace pro odborníky z oboru, čímž nebyly výsledky vědecké práce přístupné každému – a která navíc měla nízkou praktickou nebo pragmatickou využitelnost pro osobní růst. Teď nemám samozřejmě na mysli příručky tipu „Buďte šťastní za 3 měsíce“, ale reálné informace s realistickými cíli a konkrétními kroky, které by vycházely z nejnovějšího psychologického a vědeckého poznání. Zastávám totiž názor, že věda nemusí být složitá a že skutečný odborník umí vysvětlit to, co zná, pokud tomu opravdu rozumí, i malému dítěti. Nepochybuji v tomto ohledu o tom, že teorie relativity se dá objasnit i malému dítěti a že Einstein by to určitě dokázal.
Vývoj, a tudíž osobní růst, spočívá v jedné jediné základní věci a vše ostatní je jen vnější dekorace: v úrovni vědomí, v tom, na kolik je daná bytost vědomá a vědomá si sama sebe (mimochodem tím se i člověk jako další vývojový stupeň začal v prehistorii odlišovat od zvířat). Například lékař a psycholog David Hawkins se výzkumu lidského vědomí věnoval více než 20 let a dospěl k definici necelých dvaceti úrovní (podrobnosti v knize Moc versus síla). Úroveň vědomí lidí testoval na základě kineziologické metody – tedy testu svalového napětí.
Já tuto teorii nechápu v žádném případě jako novou elitářskou teorii, ale jako klíč k pochopení toho, proč si mnozí lidé nedokážou porozumět, proč se napadají a uráží a hádají do morku kostí, kdo z koho má pravdu. A přitom každý z nich má svoji pravdu, neboť každá úroveň vědomí má svoji pravdu, svoje vnímání sebe a světa. Také mi tato teorie dává neskutečný respekt k jedinečné cestě vývoje každého člověka a úctu k jeho vnímání reality. A do třetice ukazuje zodpovědnost a svobodu každého člověka nakládat se svým vývojem.
Na čím vyšší úrovni vědomí se my sami nacházíme (a srovnávání s druhými je zde úplně k ničemu, protože nás jen brzdí), tím je nám celkově lépe a život přestává být bojem s negativity každodenního života, ale poklidným plynutím zázrakem, kterému se říká život. To ale neznamená, že zmizí problémy a těžkosti, jen jich je možná méně, protože je umíme lépe zpracovat uvědoměním, defuzí, už Einstein, dovolím si ho citovat ještě jednou, říkal, že žádný problém nemůže být vyřešen na stejné úrovni vědomí, která ho stvořila“. Tedy že problémy a protiklady dokážeme vyřešit a zpracovat jedině tím, že je pojmeme do svého vědomí, rozpustíme protiklady – a tím si i vědomí zvýšíme.
Takže zvyšovat svoje vědomí má smysl. To ale neoblafnete, to se nedá obejít, to se nedá nikde sehnat, koupit nebo vyměnit s někým, ani nahromadit, nejde o to získat něco navíc, jak jsme běžně zvyklí něco získávat, ale spíše opouštět staré psychické struktury a automatismy. Není to jednoduché, ale ani nemožné, vyžaduje to osobní přístup, odvahu, odhodlanost a upřímnost k sobě. A uvědomění si toho, že jsou na tom v tomto údělu všichni lidi stejně, že pro všechny platí stejné paradigma, může jednotlivce posílit (někdy může být pro nás ale těžké přijmout, že jsme v podstatě stejní jako ostatní, vždyť „my jsme přece ti lepší, chytřejší, úspěšnější, bohatší…“ – a to nám pak může bránit v dalším osobním pokroku).
Nejnovější poznatky z oblasti sociálních neurověd nás můžou až vyděsit – natolik je jejich pohled odlišný od našeho běžného vnímání. Tvrdí totiž, že to, co vnímáme, není kontinuální a konzistentní, že je to vytvářeno v konkrétním přítomném okamžiku jako složitá a komplexní projekce vycházejících z biochemických reakcí neuronů a neurotransmiterů v našem mozku. Že není oddělený vnitřní a vnější svět: ale vše, co považujeme za vnější svět (a co často pevně oddělujeme od sebe a svého vnitřního světa) je zároveň vytvářen uvnitř nás. Že my jsme jeho součástí i pozorovateli, vědomím samým.
Samotná znalost těchto poznatků nestačí. I vědci takového formátu jako Richard Davidson přiznávají (například na posledním Světovém ekonomickém fóru v Davosu, kde se mluvilo o poznatcích neurověd a vlivu meditace na lidské zdraví i společnost), že i když je věda jejich vášní, sama o sobě nestačí, je potřeba aplikovat její poznatky v praxi: v praxi osobního rozvoje.
Nejpřímější cestou rozvoje je být všímavý, tedy uvědomovat si, co je tady a teď: co se děje, co cítíme, co vidíme, o čem přemýšlíme. A neměnit to za každou cenu, protože jsme si přečetli, že bychom měli být takoví nebo jiní, netlačit na změnu, jít svým tempem, neměnit styl, jistě totiž není možné nazývat osobním růstem změnu ve vnějších věcech: třeba příklonem k dnes rozšířenému ezoterickému stylu, pokud zároveň nedošlo ke změně v naší všímavosti, v naší úrovni vědomí (schopnosti být vědomý a přijímající v přítomném momentu, na místo jednat automaticky). Přestat neustále hledat v dnešních citátech na internetu zaručené rady, jakými bychom měli být a kým bychom se měli stát, ale zůstat sami sebou, takovými, jakými jsme a „jen“ se postupně stávat více vědomými (a možná že ve výsledku se pak i změníme navenek, bude to ale druhotné). Je dobré naopak zvolnit, zastavit se aspoň občas, být sám se sebou a spolehnout se, že je to důležitější pro náš skutečný rozvoj než to, o co máme pocit, že přicházíme, když si vyčleníme čas na „nicnedělání“ se sebou.
Skutečné vědomí sebe sama se ozřejmuje v situacích, kdy nejsme ve víru a ve vleku nikdy nekončících myšlenek a ve zmatku našich často protichůdných emocí, ale když se usebereme, uvědomíme si vše, co se v nás odehrává, přijmeme to jako fakt (který pak můžeme změnit) a integrujeme do sebe. Neděláme nic speciálního. Je to tak prosté, a proto nemůžeme uvěřit, že by to mohlo fungovat. Naše antagonistická a komplikovaná mysl nás od toho zrazuje a je tím, co nám může bránit v zažití plného vědomí – protože tam přestává mít svoji moc nad námi, ale naopak její vliv tam slábne. A přichází spokojenost a naplnění, pochopení.

theme by teslathemes