Single post

S čím bojují nadaní a co by většinu lidí nejspíš ani nenapadlo

Lidé s vysokým potenciálem (neboli nadaní) jsou inteligentní, citliví, empatičtí, mají intuitivní a divergentní způsob myšlení a smysl pro morálku a spravedlnost. Nejedná se u nich jen o IQ, neboť nadání je spojeno s intrapersonální inteligencí, emočním potenciálem a morální citlivostí. A zatímco tito lidé jen zřídkakdy považují ve svém životě svoji inteligenci za nadmíru důležitou (většinou je trápí něco zcela jiného, jako je například sebevědomí, silné emoce, nadměrné myšlení a vysoká dynamika psychických procesů, vyšší morální hodnoty, hledání smyslu existence aj.), poslouchají od svého okolí narážky na inteligenci („při vaší inteligenci“ aj.), jako by inteligence byla sama o sobě něco hanlivého. Jako kdyby se měl takový jedinec za to stydět, že ji má, to si tedy dovolil hodně, za to je potřeba mu to dát pořádně „sežrat“ – a to i v případech, kdy se o tom dotyčný ani nezmiňuje (pokud se tím výjimečně někdo chvástá, tak dostává zpět akorát to, co si zaslouží), prostě jen mluví a jedná podle sebe. Jako by se inteligence neodpouštěla. Bavíme-li se ale o inteligenci nadaných, pak je to velká škoda. Tito lidé – aspoň tedy podle toho, jaké nadané jsem poznala – ji totiž stejně nejvíc chtějí využít ve prospěch druhých, jsou to humanisté každým coulem anebo chtějí prostě jen volně dýchat a být tím, kým jsou. A pokud nadané dítě už od malička poslouchá takové podobné výroky a přidá se k tomu ještě ona zvýšená citlivost, tak si pak připadá jako špatné. A to mu brání v tom jít a udělat něco pro druhé, rozvinout svůj potenciál. Tento příklad platí, doufám spíš pro dnešní nadané dospělé, kterým je 45 a více, věřím, že aspoň dnešním nadaným dětem se to vyhne.

A což potom narážky na elitářství! Každý člověk si k sobě vybírá lidi podle sebe, podle toho, jestli je mu s nimi dobře. A je to tak normální. Lidé se sdružují do asociací a spolků podle chuti a zálib, máme například svaz zahrádkářů, svaz rybářů, myslivecké spolky, asociace učitelů aj, a je to v pořádku. Nedej bože aby i nadaní se chtěli občas vidět s ostatními nadanými, protože jim je spolu dobře – to už je elitářství! A dokonce, i když si jen skromně povídají, sdílejí své zkušenosti a cítí se být jednoduše přijati nějakou skupinou (jinde se to přijetí některým z nich tolik nedaří), přesto jaká troufalost! Na to nemají právo, takové elitářství! Je smutné, že si to dokonce myslí i sami někteří nadaní dospělí, ne, ne, to nejde, to bych se povyšoval/a….

Někteří nadaní, především ti s velmi vysokou inteligencí, mívají problém s bytím v tomto světě, jako by se v něm neuměli tak nějak normálně jako ostatní pohybovat. Rutinní a každodenní úkony praktického života jsou pro mnohé velmi vyčerpávající. Jejich intuitivní a živelné myšlení jim zařazení do běžného fungování rozhodně neulehčuje. Některé děti – a to je pro běžnou populaci nejspíš zvlášť k neuvěření – je nutné jakoby učit používat tělo a zaměřovat pozornost na to, co je teď a tady. A to je občas ostatním k smíchu! „Podívej, jak je mimo, už zase nevnímá, už je zase v tom svém snění, ještě že tohle nemám doma.“ Výhodou je bohatá představivost a vnitřní bohatost, to už ale nikdo nevidí. A také lehkost, s jakou tito lidé diskutují o vědeckých, filozofických, náboženských nebo metafyzických tématech na vysoké abstraktní úrovni. Nadaní se nesmějí všem těm lidem, kteří žijí běžné životy a nepronikli do tajů vyšší abstraktnosti v jakémkoli oboru. Tak proč se ostatní smějí těm, kteří toto umí, ale zase mají jiné nedostatky, třeba si neumí zavázat tkaničku, jsou nešikovní nebo jinak nepraktičtí? (Samozřejmě i dovednosti vnímat tělo a zlepšovat se v bytí na světě se dá přirozeně rozvíjet).

A právě z výše uvedených důvodů a také proto, aby neublížili druhým, nadaní sami sebe úplně neprojevují. Mají totiž velkou mentální sílu a vědí, že ji nemohou použít ani v případě, že na ně má někdo narážky a jsou objektivně v právu, neboť by tím mohli druhé zastrašit. A tak se ovládají, upozaďují, vycházejí vstříc, říkají ano (mají přece morální citlivost). Víte, jak je to náročné a nepříjemné se neustále kontrolovat, ovládat a skrývat sami sebe a své emoce, aby „nepřišli do řečí“? Jakou to dá práci a námahu? A to vše jen z ohledu k druhým – a pak také proto, že nadaní chtějí být přijati, cítit sounáležitost a porozumění.

Potkala jsem několik nadaných, kteří měli opravdu velmi vysoký potenciál. Málokoho asi napadne, jaké drama to může být něco takového v sobě přijmout. Lidé by si mysleli, že když má někdo vysoký potenciál, tak prostě jde a válcuje všechny kolem ve snaze uspět. Opak bývá někdy pravdou. O to víc, čím to okolí neuznává. Párkrát se mým klientům stalo, že když na psychiatrii ukázali výsledky testů inteligence, které vypovídaly o velmi vysokém potenciálu, byla jim přidělena (mylná) diagnóza narcistní poruchy. A přitom oni jen pojmenovali objektivní fakta, která vzešla z testu – bez arogance, povyšování, bez absence respektu k druhým (což je součástí této diagnózy) – někdy to jen špitli, že asi budou nadaní, když mají tyto výsledky – a verdikt je neminul! A v jednom mně známém případě po mnohých peripetiích po čase i vyškrtnut. Jak je pak těžké vybalancovat postoj k takovému potenciálu v sobě. Když nadaný ale bude svůj potenciál potlačovat, mohou přijít deprese a úzkosti případně jiné potíže. Důležité je zároveň pracovat na své nesobeckosti a upřímnosti a celkově na svém osobnostním vývoji.

theme by teslathemes