Single post
skoly

Sociální a emoční inteligence ve škole

Vyšlo v časopise Rodina a škola (2/2015)

České školství je v krizi, tuto frázi teď slýcháme a čteme stále častěji. Co se tedy děje? Proč krize? Úplně jednoduše by se dalo říct, že svět se změnil a rychleji a rychleji se proměňuje, že děti jsou jiné, ale školský systém reaguje velmi málo. Je nepružný a málo progresivní. Málo do sebe propouští nejnovější poznatky pedagogiky a psychologie i změny na trhu práce. A když už, tak pořád ve stejném paradigmatu.

Paradigma v našich školách je akademické. Vyučujeme jednotlivé vědní obory, předáváme poznatky. Někteří dobří učitelé dokážou rozvíjet i dovednosti svých žáků. Tyto dovednosti jsou však většinou v rámci daného oboru, například vedle předávání poznatků o srdci si studenti vyzkouší ho také pitvat, v rámci výuky cizího jazyka mají za úkol si připravit rozhovor. To je úplně v pořádku, škola má jistě připravovat na výkon povolání. Ale nejenom. Musí pracovat i s faktem, že žijeme v dynamické době a znalosti rychle zastarávají. V tomto ohledu mě pobavila jedna historka, studenti se k maturitě museli naučit nazpaměť regiony Francie. O měsíc později poslanci odhlasovali změnu v uspořádání regionů a vše bylo jinak. To neznamená, že se nebudou ve škole předávat žádné informace ze strachu, že zítra nebudou platit. Jde spíš o množství poznatků, které nemůže být na úkor jiných, neméně důležitých a pro život cenných dovedností.

Předávání znalostí, rozvíjení dovedností, hledání souvislostí, to vše je nezbytné, ale cílí jen na jednu složku osobnosti žáka – na rozum. A v tom se právě ukazuje, že je problém. Protože do školy nechodí jen hlavy žáků, ale celá jejich osobnost. Myslím si, že to je do určité míry i příčinou narůstající nespokojenosti žáků se školou, aniž by si to samozřejmě takto dali do souvislosti, ale současný obsah vzdělávání jim nepřipadá dostatečně smysluplný a úplný a oni si to uvědomují. Už dnes vědí, že reálný život a pracovní trh po nich nebude chtít jen znalosti nebo kognitivní dovednosti, které si najdou během vteřiny na internetu. Vždy mi proto přišlo paradoxní, že žák musí znát třeba žánry středověké literatury (jsem češtinář), ale už nemusí umět, jak ovládat své emoce, jak zlepšovat pozornost, naprosto klíčovou dovednost pro úspěch v životě, jak najít klid po náročné životní situaci, jak zlepšit svoji koncentraci pro zvládnutí obtížného úkolu, jak posílit svoji paměť, jak navázat smysluplnou konverzaci s někým, kdo s ním nesouhlasí, jak porozumět tomu, co se odehrává v druhých, jak se správně rozhodovat, jak pracovat se strachem a stresem, jak zvládnout těžké životní období, jak nenásilně komunikovat, jak aktivně přispět k vlastnímu spokojenému a šťastnému životu. To všechno jsou životní dovednosti, které starší generace ve škole neměla, a přijde mi, že s tímto nedostatkem aspoň někteří bojují celý život.

Říkáte si, to je „vyšší dívčí“. A není. Celé týmy předních světových vědců, ať už neurovědců, psychologů, pozitivních psychologů, pedagogů a dalších přicházejí v posledních letech s potvrzenými výzkumy, že emoční a sociální dovednosti se dají trénovat a že přispívají k smysluplnějšímu, hodnotnějšímu, spokojenějšímu i úspěšnějšímu životu. Že intelekt je úzce propojen s emocemi a ne naopak, jak se donedávna myslelo. Že tudíž emoční naladění je pro učení ve škole klíčové. Že stres dramaticky snižuje intelektuální schopnosti. A že emoční a sociální učení má velmi dobrý vliv na kognitivní učení – pokud někomu jde hlavně o to – že totiž nepřímo zlepšuje studijní výsledky, a to podle jedné studie až o 11%. A přitom emoční a sociální učení (SEL) nemusí zabírat dlouhé časové úseky v rámci předmětů nebo v týdenním rozvrhu.

SEL rozvíjí pět základních okruhů dovedností:

  • Sebeuvědomění, kam spadá schopnost rozpoznat své emoce, umět je vyjádřit, případně sdílet s druhými, pracovat s nimi a mít kontrolu nad svým chováním. Rovněž sem patří sebeúcta, poznání vlastních silných a slabých stránek a práce s rozvojem potenciálu a osobními omezeními.

  • Sebeovládání souvisí s regulací emocí a chování. Sem patří práce se stresem, úzkostí a strachem, práce s vlastními impulzy a pohnutkami, vnitřní motivace a schopnost utvářet si pozitivní cíle. Rozsáhlý longitudinální psychologický výzkum nesporně prokázal zásadní vliv sebeovládání na úspěšný, spokojený a zdravý život a kvalitní mezilidské vztahy.

  • Sociální uvědomění – techniky rozvoje sociálního uvědomění podporují v žácích empatii a soucítění, kooperaci a altruistické smýšlení. Četné výzkumy prokázaly jejich vysokou účinnost nejen v oblasti prevence šikany, ale i v oblasti diskriminačního a rasistického chování.

  • Vztahové dovednosti – tento aspekt vytváří v žácích respekt k druhým, učí je, jak navazovat a udržovat zdravé, rovnocenné a smysluplné vztahy s jednotlivci i skupinami, jak účinně komunikovat, rozvíjí v žácích techniky aktivního naslouchání, asertivní a nenásilné komunikace aj.

  • Zodpovědné rozhodování rozvíjí schopnost konstruktivního a respektujícího rozhodování s ohledem na potřeby vlastní i potřeby druhých v souladu s etickými hodnotami i s uvědoměním si možných důsledků svých rozhodnutí.

 SEL se opírá o vědecké poznatky v oblasti neurověd, emoční a sociální inteligence, pozitivní psychologie a pozitivní edukace. Ještě bych chtěla jednou připomenout, že se jedná o rozvoj dovedností žáků, tedy o zážitkové učení a osobnostní rozvoj. V posledních letech se rozvíjí například ve Velké Británii, Austrálii, USA, Francii aj.

Takové kurzy se sice občas k žákům dostanou i u nás, jsou ale ojedinělé, třeba v době po uzavření klasifikace pro vyplnění volna, jejich dopad pak nemůže být skutečně účinný, jedná se jen o ochutnávku. Já se ale domnívám, že sociální a emoční učení by se mělo stát plnohodnotnou součástí vzdělávání. Rozvíjí totiž dovednosti ryze osobnostní, které budou potřebovat celý život, zatímco mnoho znalostí během jejich života s největší pravděpodobností zastará. Zkrátka škola by měla mít mezi svými základními cíli i plnohodnotný rozvoj inteligence sociální, emoční a kreativní, a ne jen té kognitivní.

A jak to celé funguje? Lidský mozek se skládá ze dvou systémů – ze sestupného a vzestupného. Ten sestupný (který používáme ve škole téměř výhradně), kdy impulzy jdou směrem od neokortexu do spodnějšího, limbického, vývojově staršího mozku, má na starosti naše myšlení. Ten vzestupný, vysílající signály naopak z vývojově starších částí mozku směrem nahoru, pracuje neustále, bez možnosti ovlivnění vůlí a je zodpovědný za naše emoce a tělesné pocity, je také například centrem kreativity. A právě většina potíží pramení z faktu, že věnujeme pozornost jen tomu, co je součástí našeho sestupného systému, a opomíjíme to, co nám sděluje systém vzestupný. Cvičení a hry v rámci sociálního a emočního učení pak spočívají mimo jiné v tom, že se děti učí vnímat i tuto část osobnosti a potenciálu, ve které se skrývá klid, tvořivost, sebeovládání, spokojenost a silné stránky. A je nasnadě, že výsledky jejich práce jsou pak mnohem lepší, protože zapojují více aspektů osobnosti.

V jedné školce v USA si pětileté děti vyzkoušely osmitýdenní program zaměřený na posílení prosociálního cítění. Na začátku programu dostaly děti čtyři fotky – svého nejlepšího kamaráda, svého nejméně oblíbeného kamaráda, neznámého dítěte a nemocného dítěte. Každé dítě přiřadilo většinu bodů svému nejlepšímu kamarádovi. Během programu si měly uvědomovat své emoce a mluvit o nich, relaxovat a sledovat nádech a výdech, snažit se vcítit do pocitů druhých apod. Po skončení programu se ukázalo, že rozložení odměn mezi nejlepším kamarádem, nejméně dobrým kamarádem, neznámým a nemocným dítětem bylo téměř rovnoměrné. Výrazně se totiž u dětí rozvinulo sebeuvědomění, sociální cítění a empatie, které vedlo k nižšímu rozlišování. Zde se ukazuje například efektivní cesta k odstranění šikany, nesnášenlivosti a nepřátelství mezi žáky ve škole. Už si také nemyslíte, že je to celé jen „vyšší dívčí“?

theme by teslathemes