Single post
sklo

V čem mi meditace mindfulness v životě pomohla – 2.díl

Psáno pro minerva21.net

Milé čtenářky blogu Minerva 21,
zkoušely jste si od minulého dílu být opravdu plně u toho, co právě děláte? Šlo Vám to? Není to až tak jednoduché, protože často děláme věci automaticky, ze zvyku, bezmyšlenkovitě, přemýšlíme už o tom, co budeme dělat potom, co všechno ještě musíme udělat a stihnout. Také mnohé z nás můžou cítit při práci úzkost nebo obavy, které nám berou pozornost a odvádějí ji od uvědomování si toho, co právě děláme. Někdy nás můžou úplně znehybnit.

Proč úzkost a obavy, nebo dokonce strach? Protože se zaměřujeme víc na výsledek než na samotnou činnost – a výsledek je vždycky nejistý a z toho pramení ta nejistota, obavy, strach a úzkost. Může se k tomu přidat ještě to, že si nevěříme, že výsledek naší práce bude dobrý, že s ním budou druzí spokojení. Takže do toho vstupují ještě naše očekávání a „pohled“ druhých. Někdy nás činnost nebaví a chceme ji mít hodně rychle za sebou, a tak už myslíme na to, co příjemnějšího nás čeká potom. Všechny tyto emoce a myšlenky „pohltí“ tolik naší pozornosti, že na to být přesně u toho, co právě děláme, už pozornost skoro nezbývá.
Tento postoj k činnosti jsme si osvojily, když jsme chodily do školy. Tenkrát vlastně téměř cokoli jsme udělaly, nebylo to nejlepší, vždycky bylo možné to udělat líp, nehodnotilo se to, co jsme udělaly, ale spíš to, co jsme neudělaly. Taky tam nešlo o ten průběh vypracování úkolu, o ten čas a práci nad úkolem samotným, ale o výsledek. A tak nás postupně, pochopitelně, přestalo bavit cokoli dělat a tvořit v daném okamžiku a vytvořilo to v nás úzkost z toho, jak bude učitel a ostatní na náš výtvor nebo výsledek pohlížet. To nás zbavilo radosti z činnosti samotné i sebedůvěry.

Toto první cvičení mindfulness vlastně ještě není meditace jako taková. Je to příprava na ni. Příprava pro znovuzískání sebedůvěry a radosti z toho, co děláme. Vzpomínám si na jednu svoji klientku, která si prožila vyhoření. Úplné fyzické i psychické vyčerpání a ztrátu jakékoli motivace. Léky na začátku udělaly jen to, že „aspoň“ ráno dokázala vstát z postele a jít do práce, kde skoro jako stroj odpracovala to, co se po ní chtělo, ale ona chtěla v sobě opět cítit život – nadšení, zaujetí, vášeň, chtěla mít cíl. Její demotivace byla tak silná, že i když si uvědomovala, jak ji některé techniky mindfulness přivádějí zpátky k životu, k vnímání vlastních emocí, k ní samotné, stejně je o samotě nedokázala cvičit. Ze začátku ji nejvíc pomohlo zůstat myslí u dané činnosti, uvědomovat si intenzivně, co právě dělá, co se kolem ní děje, všímat si prostředí a lidí, které ji obklopovali. Byl to první restart.

Určitě nebudeme praktikovat cvičení bytí v přítomnosti jen proto, že je to cvičení mindfulness. Důvodem je to, že rozhodnutí být co nejvíc v daném okamžiku, v přítomnosti tady a teď – bez většího očekávání a přemýšlení o tom, co bylo, nebo teprve bude – v nás postupně probudí radost a spokojenost. Když naše mysl při činnosti bloudí ve vzpomínkách, rozvíjí příkoří a omílá naše neúspěchy a výčitky, když není soustředěná, je „nešťastná“. Jeden výzkum pozitivní psychologie prokázal, že bludná mysl je nešťastná mysl.

Článek najdete na: http://www.minerva21.net/blog_show.php?id=1442675362&lang=cz

 

theme by teslathemes