Jsou nadané děti v českém školství správně chápány a podporovány?

Otázky připravila Petra Přeučilová, projektová manažerka a máma tříleté dcery. Odpovídala Monika Stehlíková

Jak poznat ve třídě nadané dítě? Je to jednoduché? A co je to vlastně nadání?

Úplně jednoduché a jednoznačné to není. Svým způsobem je to komplexní záležitost s mnoha proměnnými. Nadání není jen ono IQ, tedy rozumové, které se určuje především prostřednictvím testů inteligence – které samy o sobě ale mají pro nadaného mnohá rizika. Nadání je také umělecké, pohybové, manuální a sociální. V některých zemích i kreativní, leadership nebo třeba emoční. Navíc nadání není pouhá schopnost sama o sobě, ale je spojeno s kreativitou v obecném slova smyslu jako otevřeností mysli, jako opakem rigidnosti. A aby toho nebylo málo, tak kreativita je zase spojena s citlivostí, vyšší až velmi vysokou. Nadání se neprojevuje jen tak, někdy je pro to potřeba vytvořit ty správné podmínky. Každé nadané dítě je jiné, proto nelze mít připravenou "kuchařku". Pokud ovšem je ve třídě dítě, které je zvídavé, vyniká bystrostí a pronikavostí pohledu, je vnímavé, prožívá intenzivně, dokáže se dlouho soustředit (pokud mu činnost dává smysl) a vydrží být ponořeno v činnosti dlouho, pak je velká pravděpodobnost, že se jedná o nadané dítě. Na základě těchto indicií to mohu poznat. A pátrat dál, jaká je oblast jeho nadání, zda umělecká, pohybová atd., jestliže to ještě nevím. Psychologové Kolata (1987) a Webb (1993) shodně tvrdí, že nadání je možné poznat už ve věku, kdy ještě nelze dělat testy inteligence či testy nadání, a to právě podle těchto kritérií: intenzita, hypersenzitivita, koncentrace a perzistence. Piechowski (1997) dokonce uvádí, že nadání je spojeno (a bez toho není nadání) s intrapersonální inteligencí, emočním potenciálem a morální citlivostí (to je ten známý smysl pro spravedlnost a rovnost nadaných dětí). Velkým problémem je, že nadané děti skrývají svoji odlišnost (tzv. neuroatypii) ve snaze být jako ostatní děti, proto je těžké si být jistý odhalením těchto indicií.

Jednoduše řečeno, je-li dítě jemné, citlivé, bystré, kreativní, vnímavé, má-li originální myšlení, bohatý slovník, neobvyklé otázky či znalosti, je dobré být ve střehu. Ve vzdělávání založeném nejvíce na plnění úkolů s předem daným postupem nebo na zapamatování si poznatků není vždy jednoduché odhalit inteligenci, protože v takových typech úkolů se vysoká inteligence projevuje jen minimálně. A to je důvod, proč je tak málo identifikovaných nadaných dětí. Nemají v čem projevit svoji inteligenci a nadání. Vše je příliš svázané, školské, uniformní, konformní, předem dané…..

Další příčinou, proč MŠMT uniká množství nadaných dětí, je definice nadání a nástroje, které byly určeny k jejich identifikaci. Jsou příliš zúžené. Například v Belgii je definice mnohem širší a více odpovídá skutečnosti, posuďte sami: "Konkrétně tedy považujeme mladého člověka za mimořádně nadaného, pokud dosáhne celkové IQ 125 a výš nebo dosáhne min. IQ 130 v jednom ze subtestů WISC anebo vykazuje schopnosti výjimečně rozvinuté v jednom z typů inteligence podle Gardnera (které nemohou být změřeny prostřednictvím testů IQ) nebo zjištěním mimořádného nadání jinými odborníky."

V kolika letech vůbec je možné zjistit nebo se vůbec začíná projevovat, je-li dítě nadané? Je to vždy ta trajektorie, že už od malička je v něčem "výjimečné"?

Nadané dítě je odlišné, tudíž kdo to umí poznat, může to poznat už v porodnici. Například ve třech měsících se nadané dítě dokáže jednou tak dlouho soustředit v klidovém režimu než běžné děti. Dívá se moudrým pohledem, skenuje prostředí, je zvídavé. Rychle se učí, jde dopředu atp. Není to jen tím, že je v nějaké oblasti nadprůměrné (to je kvantitativní odlišnost nadání), ale jeho psychické funkce prožívání (vnímání, myšlení, cítění) a jednání jsou odlišné (kvalitativní odlišnost nadání). Na druhou stranu výjimečný může v něčem být každý, a nutně nemusí mít tuto neuroatypii.

Souvisí, případně jak, nadání s analytickou (tj. jazykovou, logicko-matematickou a vizuálně-prostorovou) inteligencí? Protože převážně tu měříme prostřednictvím testů IQ…

Pokud jedinec naplňuje kritéria a osobnostní charakteristiky uvedené výše a disponuje analytickou inteligencí na mimořádně vysoké úrovni, pak je mimořádně nadaný intelektově/rozumově (IQ nad 130; 2,3 % populace).

Ostatní druhy nadání (umělecké, pohybové, sociální, manuální) souvisí s IQ testy méně. Psychiatr Dabrowski kdysi dělal výzkum, do kterého si vybral děti, které podávaly naprosto výjimečné výkony v oblasti výtvarné, hudební, taneční a divadelní a nechal jim změřit IQ. Jejich IQ se pohybovalo mezi 110 a 155. U těchto druhů nadání se tedy zaměřujeme více než na IQ testy na dovednosti, výkony, výtvory, kreativitu, invenci, inspiraci apod. A ne každý, kdo má vysoké IQ se stává vědcem, to bývá také tak automaticky spojováno. Podívejte se na internetu na IQ hereček Nicol Kidman, S. Stone nebo režiséra Tarantina, ani jeden se nevěnuje vědecké kariéře.

Souvisí, případně jak nadání s vysokou citlivostí? Je každý nadaný vysoce citlivý a naopak?

Pokud vyjdeme z definice mimořádně nadaného jedince (studie Delphi, Nizozemí 2006-7), pak součástí nadání je vyšší až vysoká citlivost: "Nadaný jedinec je šikovný a rychlý myslitel, schopný řešit komplexní témata. Je autonomní, zvídavý a nadšený. Je to osoba citlivá a emocionálně bohatá, která prožívá intenzivně. Vyhledává, aby mohla být kreativní." Renzulli (1986) říká, že není nadání bez tvořivosti a Gibello říká, že není tvořivosti bez citlivosti. Otázka ovšem je, co si kdo představí, když se řekne citlivost. Rozhodně to nemusí být u nadaných citlivé chování, zvlášť když jsou zatlačeni do kouta. Míní se tím citlivost nervové soustavy, nemluvíme o chování a jednání. Ostatně podívejte se na graf, který to uvádí pod pojmem highly sensitive.

Co vysloveně v českém školství nadaným dětem škodí, na co si dát pozor, čeho se vyvarovat?

Těžko mohu mluvit za nadané děti školou povinné, ale pokusím se uvést to, co nejčastěji slyším od svých dětských klientů. Nadané děti potřebují velkou důvěru a svobodu, to velmi chybí. Nemohou tvořit na základě své vnitřní motivace, nedostávají komplexní a náročné úlohy, vadí jim, že se věci učí proto, aby se je naučily, což je prvoplánové. Raději by se je učily neviditelně, aniž by měly dojem, že se učí, a rovnou by už tvořily, psaly, tančily, kreslily, zpívaly, řešily záhady, měnily svět, přicházely s novými nápady. Především ale jim nejen vadí, ale i nesmírně škodí, že nemohou myslet, cítit a jednat podle sebe, že se musí stávat někým jiným, neboť celé školství je "udělané" pro neurotypické, tudíž jsou vedeny k tomu rezignovat na svoje způsoby myšlení, učení, tvoření, pozornosti a odpozorovat, jak "se to dělá". To je bohužel tragédie, tím tyto jedince velmi poškozujeme. Na jednu stranu všude vidíme, jak máme podporovat talenty a nadání a na druhé straně si to jen myslíme, že je podporujeme a velmi ty děti ničíme. V neposlední řadě si stěžují na to, že jim je předkládána látka pro "mimina" způsobem "pro mimina".

Co ve škole umíme a co naopak ještě neumíme, abychom nadané děti správně podpořili, čím by si české školství mělo projít?

Umíme občas, někde nabídnout matematiku, angličtinu, češtinu na vyšší úrovni. Neumíme v širším měřítku pochopit kvalitativní odlišnost nadání. Uvedu příklad: nadané dítě se soustředí dlouho, když se ponoří do náročné, mnohoznačné a komplexní tvořivé činnosti, která mu dává smysl. U rutinních úloh "úřednického" charakteru se soustředí jen průměrně dlouho, někdy i podprůměrně dlouho. Odborník z toho vyvodí, že je potřeba dát ještě kratší úkoly, místo toho, aby navrhl naopak úlohy či projekty na mnohem delší dobu. To funguje ještě méně, a tak už jsme jen krůček k vyslovení hypotézy, že se bude asi jednat o ADHD – absurdní!

Co může udělat učitel, aby se nadané děti cítily ve škole lépe?

Měl by být laskavý, empatický a tvořivý, nesoudit dítě, nepřipisovat mu diagnózy jen proto, že je jiné než ostatní, měl by být celkem i náročný na zajímavé a inspirativní výstupy práce, a hlavně spravedlivý.

Jak může psychoterapie ACT a metoda mindfulness pomoci nadaným jedincům?

V základu psychoterapie Přijetí a odhodlání ACT je pravé JÁ člověka a jeho hodnoty – to si myslím, že nadané jedince oslovuje. Chtějí se při rozhodování o svém životě řídit sebou a ne vnějšími autoritami, obvyklými postupy, automatizmy, konvencemi apod. Mindfulness jim zase pomáhá k tomu dostat se přes změť myšlenek a emocí k vnitřnímu prostoru, kde se rozhodují v souladu se sebou.

V jakém směru by se mělo vzdělávání v ČR ubírat, aby lépe podporovalo objevování a rozvoj individuálního potenciálu a talentu všech studentů?

Mělo by přestat děti nálepkovat, dávat jim "papíry" a umožnit vzdělávání, které vytváří podmínky pro rozvoj nadání (Školský zákon § 17 Vzdělávání nadaných dětí, žáků a studentů, odst. 1), mělo by svobodně dovolit autentickému projevu myšlení dětí, umožnit formulovat názory, tedy nechat dítě tvořit, myslet, cítit a jednat po svém, individuálně v respektu k druhým. Mnozí učitelé si dnes myslí, že už to tak je, ale to si jen neumí představit, co to reálně znamená dovolit lidské tvořivosti, invenci a osobnosti jít svobodně, hledat, objevovat, mýlit se, opravovat se, formulovat vlastní (opravdu vlastní, ne zadané od učitele) postupy, názory, byť budou pochopitelně úměrné věku. Jen tím se bude dítě správně vyvíjet v souladu se sebou. Dnes jsme svědky dvou hlavních tendencí: dítě "zaškatulkovat", nadrilovat, anebo růžová pozitivita, kam se podíváš bez adekvátní náročnosti na dítě, kterou se maskuje nedostatek pedagogické profesionality.

Vyhovuje nadaným dětem vůbec systém školy jako takový? Může být pro ně ideální úplně jiná forma vzdělání? Alternativní škola / domácí vzdělávání…

Mnohým ano, nechtějí být doma sami, mají rády společnost a kamarády. Někteří nejsou však bez vážnějších důsledků na jejich psychické zdraví schopny se přizpůsobit příliš institucionálnímu vzdělávání, jsou na to příliš kreativní, svobodomyslní, nekonformní.

Jak vypadá nadaný dospělý, u kterého nebylo nadání podchyceno, s čím se nejčastěji ve své praxi setkáváš Ty?

S jedincem s vytvořeným falešným já, s potlačenou pravou osobností, s pasivitou, depresí, úzkostností, nedostatkem odvahy být sám sebou a dělat to, co je s ním v souladu.

Jak a kdy většinou dospělý zjistí, že něco není v pořádku, v jaké situaci Tě vyhledá? Co vnímá, že (na jeho životě) "nesedí"?

To se nedá tak jednoduše říct. Nejvíc asi tím, že si začne uvědomovat svoji odlišnost, to, že nezapadá, že je jiný a komplikuje mu to život. Anebo naopak v kurzech ACT už jsou lidé, kteří vědí, co chtějí, kteří chtějí být sami sebou, žít v souladu se svými hodnotami – ale potřebují v začátcích podpořit, potřebují nástroje (terapie ACT, mindfulness).

Máš pocit, že když dospělému řekneš o jeho nadání - je to pro toho člověka spíše úleva, anebo tíha? Dokáže ten člověk pak opravdu změnit svůj život k větší spokojenosti?

Téměř vždy je to okamžitá úleva, přijetí sebe, pochopení svého života a toho, co se v něm odehrávalo v minulosti. Po čase ale může přijít i ta tíha, ne proto, že je to špatně, ale proto, že žít s jinakostí prostě je dennodenně v našem světě těžké, člověk stále naráží a pak si třeba řekne, a stálo mi to vůbec za to, stát se tím, kým jsem? To je volba každého člověka. A odvaha.