Úskalí IQ testů u mimořádně nadaných

"Testy IQ nejsou špatné samy o sobě, ale některé způsoby jejich použití a nesprávné pochopení toho, co určují, se může stát nebezpečným až perverzním." Arielle Adda

"Inteligence není jen to, co měří testy, ale také to, co jim uniká." Edgar Morin

V povědomí lidí je zakotveno, že IQ testy prostě měří inteligenci. Tečka. Když někomu nevyjde vysoké číslo – a to aniž by se ho někdo ptal na typ testu, který podstoupil, a jeho validitu – zkrátka je "naprosto jasné, že není chytrý!"

Je pravděpodobné, že u určitého procenta lidí to tak bude. Přesto bych ráda poukázala na jednotlivá úskalí při měření inteligence – a to proto, že jsem poznala konkrétní případy lidí, pro které výsledky testů měly někdy až fatálně negativní následky.

Inteligence je natolik komplexní záležitost, že měřit ji nemůže být dokonalé. Sám odborník z nejpovolanějších, emeritní profesor Oxfordské univerzity a specialista na IQ a lidskou inteligenci N. J. Mackintosh píše ve své knize IQ and Human inteligence (2011), že IQ testy jsou dobrým, nikoli perfektním nástrojem pro měření lidské inteligence. IQ testy totiž neměří inteligenci, ale její vyjádření v momentálním výkonu. A také neměří všechny aspekty lidské inteligence, jako je inteligence kreativní, sociální nebo emoční. Co když se dítěti nechce podat výkon? Co když ho to nebaví? Co když se na to nedokáže soustředit, protože ho zrovna v den testování něco hluboce trápí? Co když má dosud neobjevený problém s pozorností nebo pamětí? Co když mezi jednotlivými otázkami potřebuje odběhnout, aby se uvolnilo a mohlo pokračovat? Co když mu daný úkol vůbec nedává smysl? Co když se psychologa bojí a nedokáže se v jeho přítomnosti soustředit? Co když se s daným psychologem nechce bavit? Jistě, takové případy jsou nejspíš minimální, ale přesto je potřeba na ně upozornit, protože je to součástí tématu IQ testů.

První testy vznikly s cílem pomoci žákům s velmi špatným prospěchem. Úkol byl po roce 1900 přidělen francouzským ministerstvem školství dvěma odborníkům – Binetovi a Simonovi. Měli vytvořit takové otázky a úkoly, které měly mezi špatnými žáky rozpoznat ty, které ať tak jako tak se nezlepší, protože nemají dostatečnou inteligenci, od těch, kteří by s adekvátní podporou mohli své studijní výsledky zlepšit, neboť jejich inteligence jim to umožní.

Autoři prvního testu uspěli a posléze v roce 1904 v časopise L´ année psychologique vydali článek, kde upozornili na fakt, že by bylo dále vhodné vytvořit také testy pro dospělé, a pro normální inteligenci a dále jít až k pokusům o měření inteligence nadaných a géniů.

Co tím chtěli říct? Jednoduše to, že si byli vědomi toho, že samozřejmě splnili svůj úkol správně, ale že vytvořili testy, které měly především odhalit inteligenci nízkou až průměrnou. Co to znamená? Že i když prošly IQ testy od té doby změnami a Binetovy testy byly hodně nahrazeny testy Wechslerovými, mají vlastně stále stejné paradigma a mohou způsobit u mimořádně nadaných zkreslený výsledek (přičemž se ukazuje, že čím je inteligence vyšší, tím je problém větší).

Uveďme si případná úskalí na pár konkrétních případech, které se skutečně staly.

Francouzská doktorka psychologie a kognitivní vědkyně Béatrice Milletre uvádí ve své knize Le livre des vrais surdoués (2017) na straně 86 příběh osmileté Loly, která byla pro "podezření" na vysokou inteligenci poslána školou na testy do specializované poradny. Vyšlo jí tam IQ 65 a byla jí doporučena speciální škola. Poté přišla k jmenované autorce, protože rodičům se to nezdálo. Ta zjistila nejprve různými otázkami jen volně vycházejícími z testů IQ, že dívka oplývá výjimečnými znalostmi a myšlením v souvislostech, ale že při původních testech dostávala z úloh 0 bodů – protože prostě neodpovídala. Jen mlčela. Tudíž nemohla dostat bod, a dostala nulu. Je dost možné, že případ Loly není ojedinělý.

Osobně znám případ mladého muže, kterému se nakonec podařilo získat bakalářský titul na lékařské fakultě a celkově se vyznačuje inteligencí přímo extrémní, ale na základě výsledků testů IQ byl během základní školy poslán na rok do zvláštní školy pro nedostatečnou inteligenci. Umíte si představit, jak a na kolik let to zcela zásadně poznamenalo jeho sebevědomí? Proč tenkrát nevyplnil vůbec nebo chybně Ravennovy matice? Protože mu přišlo zcela nemožné, že by úlohy na doplnění chybějících tvarů v obrazci mohly jakkoli vypovídat o skutečné inteligenci. Byl z toho zmaten. Je navíc ještě velmi kreativní, takže tam, kde měl doplnit čtverec, dal klidně kruh, přišlo mu to tvůrčí a originální, takové řešení se mu líbilo. A připustíme-li, že multiperspektivní přístup je samým znakem výjimečně nadaných jedinců, pak se dá zadání úkolu zpracovat několikrát pokaždé s jiným výsledkem, protože je pokaždé jiná perspektiva a metoda. To může ale pochopit jen někdo s extrémně vysokou inteligencí, ne vždy ten, kdo vyhodnocuje test a správnost odpovědi je dána porovnáním s informací v tabulce správných odpovědí.

Mimořádně nadaný člověk si při každém úkolu bude klást otázku, z jakého úhlu pohledu ji uchopí (schopnost vidět z různých úhlů pohledu a v souvislostech je jedna ze známek mimořádného nadání, to je onen multiperspektivní přístup, jak uvedeno výše). V subtestu Podobnosti Wechslerových testů je otázka: V čem si jsou podobné meč a pistole? Když mimořádně nadané dítě uslyší otázku, hned se rozbíhá a rozvětvuje mnoho myšlenek. Mimořádně nadaným jde o detail a přesnost. Nenapadne je, že by se někdo mohl ptát na něco tak jednoduchého, jako že obojí je zbraň. Někdy prostě budou uvažovat složitěji a odpoví například, že obě jsou nebezpečné (hledají následky) nebo že obě lze použít k usmrcení lidí (hledají účel). Bod ale získají jen v případě, že odpoví, že jsou to obě zbraně. To samozřejmě vědí také, jak měly ale tušit, že se po nich chce zrovna tohle, když možností a přístupů k odpovědi je mnohem víc?

Stejný příklad s odpovědí na otázku, co je to jablko? Když dítě s IQ 70 na tuto otázku odpoví, že je to ovoce, je to opravdu skvělý výkon. A velká radost pro všechny. Mám známé mezi lidmi, kteří pracují s dětmi s mentálním postižením, a vím, jak se snaží je motivovat a zlepšovat a každý malý pokrok je o velké dřině a pak o velké radosti – to když takové dítě ví, že jablko je ovoce.

Ptát se na to samé mimořádně nadaného dítěte a chtít jako jedinou správnou odpověď, za kterou je bod, že je to ovoce, je ale trochu nudné, nezajímavé, příliš jednoduché, možná pro některé dítě i trapné. Tím absolutně nechci srovnávat děti, ve svém přístupu nedělám rozdíl, když mám ve škole skupinu dětí na mindfulness a jsou mezi nimi i děti méně chytré, miluji všechny stejně. Jde mi o individuální přístup a pak o zdravý selský rozum v testování inteligence mimořádně nadaných.

Mimořádně nadané dítě tedy začne popisovat jablko, aby ho dokázalo přiblížit například mimozemšťanovi, který jablko nikdy neviděl. Nula bodů. Nebo znehybní, zapochybuje, dostane úzkost z toho, že nedokáže asi dobře odpovědět (pracuje intuice, něco nehraje. Jak chtějí, abych odpověděl/a? Jak chtějí, abych se na to podíval/a? Jaká odpověď je požadována? Co se po mně mezi všemi těmi eventualitami, které vidím a které existují, vlastně chce?) – nula bodů.

Další kámen úrazu je subtest kódování, kde jde čistě o mechanickou rychlost bez přemýšlení. Ano, mimořádně nadané děti mají rychlé myšlení a rychlejší vedení nervového vzruchu, neuronová síť je výkonnější (Haier a Jung 2007). Jenže ne u každého mimořádně nadaného dítěte u mechanických a rutinních úkolů, které nevyžadují přemýšlení. Mimořádně nadaný člověk tedy především nepracuje jako robot, automaticky a mechanicky. Proto se u nich v číselných řadách, které si mají zapamatovat a co nejrychleji opakovat a obohacovat, může objevit výsledek horší než u průměrně inteligentních. Na tuto záležitost poprvé upozornil Jean Charles Terrassier[1].

Poradenští psychologové někdy vypovídají, jak jim mimořádně nadané děti říkají u některých úloh testů, aby je přeskočili, že je to nudné, že je to nebaví. Pravdou je, že jsem se setkala s mimořádně nadanými dětmi, které testy bavily, ale taky s těmi, které je považovaly za pozorování paviánů pro vědecké účely. Odmítaly odpovídat. Víte, jak hodně je výkon u mimořádně nadaných, a zvláště pak těch s intuitivním myšlením, provázán s motivací, citovým zaujetím a pocitem smysluplnosti?! 

A jak neúprosná je jejich logika? Na otázku, zda má auto pásy, odpoví, že ne - a dostanou 0 bodů - protože pro ně je přesnější říct, že tank má pásy, ale u auta jsou pásy uvnitř, tedy v autě. 

Jiné mimořádně nadané děti se zase vzhledem ke své psychomotorické overexcitabilitě a asynchronnímu vývoji potřebovaly v průběhu testů hýbat, jít ji zaskotačit – a tím si snížily skóre, protože měly započítaný delší čas na odpověď.

Úskalím u testů vyplňovaných na internetu nebo v Mense ČR je to, že chybí odborník pracující individuálně s jedincem, který by mohl ve výsledcích zohlednit například sníženou kapacitu krátkodobé paměti nebo ADHD, případně úzkostné a depresivní stavy a jiné psychické potíže ovlivňující výkon v dané chvíli.

To byly testy samotné. Skvělý odborník si na všechna uvedená úskalí dá pozor a mimořádné nadání u takového dítěte odhalí. Následovat můžou ale další úskalí. To když mu zavolají ze školy, kam dotyčné dítě chodí, a řeknou mu, aby mu do zprávy "to mimořádné nadání nepsali, že nemají čas ani chuť se tím zabývat a připravovat individuální vzdělávací plán".

[1] Dostupný na www <https://www.anpeip.org/images/stories/FEDE/articles/AN5_Texte_Conf_Rennes_psychiatres_2005_Les_Dyssynchronies.pdf>